Jiří Paroubek: Nechci si utahovat řemen u kalhot, pane prezidente
Jiří Paroubek kritizuje prezidenta Petra Pavla a jeho okolí kvůli postoji k válce na Ukrajině a plánům na zvýšení vojenských výdajů. Podle něj by roční výdaje přes 400 miliard korun potlačily růst ostatních výdajů státu.
Paroubek tvrdí, že část české politické scény se opírá o Ústavní soud, Senát a skupinu poradců a lobbistů kolem prezidenta, konkrétně Koláře, Žantovského a Dobrovského. Tato část podle něj slepě následuje tuto skupinu a ovlivňuje část veřejnosti prostřednictvím mainstreamových médií, především České televize a Českého rozhlasu. V těchto veřejnoprávních médiích se podle něj prakticky nepřipouštějí politické komentáře a analýzy s jinými názory, než které kopírují argumentaci parlamentní opozice.
Druhou část politické scény tvoří podle Paroubka strany vládní koalice a část mimoparlamentní opozice, jako KSČM, ČSSD a SocDem. Tyto subjekty podle něj různou měrou usilují o rozumnější přístup ke zbrojení a k řešení konfliktu na Ukrajině. Prezident Pavel a jeho spojenci jsou naopak nesmiřitelní a podle Paroubka považují za nutné dál platit válku na Ukrajině. To by podle něj znamenalo, že tam nikdy nenastane mír, protože zbrojaři budou vždy dokazovat, že je potřeba Rusko zničit jako nebezpečí světovému míru. Paroubek cituje vtipnou poznámku jednoho newyorského rabína: „Nastane takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni."
Paroubek varuje, že cílem proválečné strany je, aby státní rozpočet perspektivně vynakládal přes 400 miliard korun ročně na vojenské a s armádou související výdaje. To odpovídá 5 % HDP a podle něj by to prakticky znamenalo vynaložení každé páté koruny z příjmů státního rozpočtu na válečné účely. Tím by byl potlačován růst dalších výdajů státu se všemi dopady na život a životní úroveň české společnosti.
Paroubek kritizuje také návštěvníky filmového festivalu v Karlových Varech, kteří podle něj uspořádali nezasloužené ovace prezidentovi Pavlovi. Tvrdí, že tito lidé, kteří se považují za součást lepší společnosti a jsou připraveni vypískat členy vlády, mají fakticky stejný sociální status jako jimi pohrdaní „dezoláti". Při případném růstu vojenských výdajů na úroveň 5 % HDP by podle Paroubka měli tito lidé stejné problémy se zajištěním kvalitní školy pro své děti a kvalitních zdravotnických služeb pro svou rodinu jako „dezoláti".
Paroubek se domnívá, že pro vládu bude těžké přesvědčit politicky kolísající část veřejnosti o správnosti politiky zdrženlivosti ve vojenských výdajích. Růst vojenských výdajů je podle něj mimo kapacitní možnosti českého státního rozpočtu a prohloubí majetkovou a finanční diferenciaci společnosti. Bohatí budou ještě bohatší a příjmově slabší ještě slabší. Paroubek upřesňuje, že když mluví o bohatství, nemá na mysli běžného příslušníka střední třídy, který vlastní byt, protože vlastnictví nemovitosti generuje jen další náklady. Skutečné bohatství podle něj představuje 1 % české společnosti, které ovládá zhruba třetinu veškerého nemovitého majetku a 58 % veškerého finančního majetku v Česku.
Paroubek dále vyjadřuje obavu, že vláda premiéra Babiše nebude schopna prosadit potřebné změny v daňovém systému tak, aby občané střední a nízkopříjmové skupiny nemuseli žít v každodenních obavách o kvalitu života svých rodin. Politika opozice prezidenta Pavla podle něj směřuje jednoznačně k utahování opasků. Paroubek se obává, že Babišova vláda nebude mít odvahu přijít s potřebnými změnami v oblasti daní, konkrétně s daní z majetku nad 50 milionů korun, zrušením daňových výjimek ve prospěch nejbohatších, které připravují státní rozpočet ročně o mnoho miliard korun, a se zavedením daňové progrese. Ta by podle něj umožnila státnímu rozpočtu zotavit se po hospodaření Fialovy vlády, která za čtyři roky své existence vytvořila nové dluhy ve výši 1,2 bilionu korun a nastavila do značné míry rozpočtové parametry Babišově vládě k vysokým schodkům státního rozpočtu i v dalších letech. Změnit tento stav během jednoho funkčního období je podle Paroubka prakticky nemožné, protože „takový ekonomický Einstein není, který by toto dokázal". Jedinou cestou je podle něj zásah do daní, který by snížil nerovnosti v české společnosti a odstranil privilegia a daňové výhody.